Drobečková navigace

Obec Beňov > Rodáci > Arcibiskup A.C.Stojan > Stojanovy životopisci, přátelé a pokračovatelé

Životopisci, spolupracovníci, pokračovatelé, přátelé

Mons. ThDr. František Cinek

Narodil se 20. července 1888 ve Stichovicích, farnost Mostkovice (dnes Prostějov-Mostkovice), studoval na českém gymnasiu v Prostějově, maturoval r. 1908. V semináři se stal nadšeným stoupencem cyrilometodějských idejí a ctitelem Velehradu zůstal do konce života. Ordinován byl arcibiskupem Bauerem 5. července 1912 v Olomouci. Jako novokněz kratince působil v Pusté Polomi a 15. září 1912 byl jmenován studijním prefektem seminaria minor (chlapeckého semináře) a učitelem arcibiskupského gymnasia v Kroměříži, kde se blízce spřátelil s obdivovaným proboštem Antonínem Cyrilem Stojanem. V roce 1915 složil zkoušku pro profesuru náboženství na středních školách (pro vyučovací jazyk český a německý) a 20. prosince 1917 byl na bohoslovecké fakultě v Olomouci promován doktorem teologie. V roce 1918 se stal spirituálem celého seminaria a v poválečné odpadové době se stal neohroženým obhájcem katolické církve u nás. Bohatou přednáškovou a publikační činností energicky potíral tehdejší rozvratné a dobrodružné tendence v náboženském životě lidu.

Arcibiskup Stojan hned po svém návratu z Říma ustanovil 20. listopadu 1921 dra Cinka spirituálem kněžského semináře. (Tuto funkci zastával dr. Cinek až do svého zatčení r. 1942.) Když byl v r. 1922 Apoštolátem CM poslán jako misijní pracovník mezi americké Čechy dřívější Stojanův spolupracovník a sekretář katecheta P. Adolf Jašek, stal se jeho nejbližším spolupracovníkem právě dr. Cinek.

On také vybral a zkoncipoval nápisy na velehradském náhrobku Antonína Cyrila Stojana: na záklopové desce “Kněz veliký, který za života svého podepřel dům a za dnů svých upevnil chrám… Jako oheň svítící a kadidlo hořící v ohni…” (Sir. 50,1,9); na boční straně slova sv. Pavla: Ve všem ukázal jsem vám, že takto se lopotíce, máme se ujímati slabých, a pamatovati na slova Pána Ježíše: “Blaženější jest dávati než bráti.” (Sk. 20,35).

Od r. 1925 působil na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. (Čestný přídomek “Cyrilometodějská” pro ni na návrh poslance Mons. A. C. Stojana schválila 28. dubna 1919 ministerská rada Republiky Československé.)

26. dubna 1926 se habilitoval a stal se docentem a pak řádným profesorem speciální dogmatiky. (Jeho nejrozsáhlejší dogmaticko-liturgickou publikací je “Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku”, jejíž čtyři díly postupně vyšly r. 1931, 1933, 1934 a 1935.) V roce 1933 vydal své rozsahem největší dílo “Arcibiskup Dr. Antonín Cyril Stojan. Život a dílo.” Tato kniha se stala základním pramenem pro další Stojanovy životopisce. (Když r. 1949 arcibiskup Josef Karel Matocha učinil první kroky pro Stojanovu beatifikaci, řídil přípravné práce právě prelát dr. Cinek.)

Jako známý eucharistický horlitel byl vyslán na světové eucharistické kongresy do Karthága r. 1930, do Dublinu r. 1931 a do Budapešti r. 1938. Od r 1930 každoročně předsedal bohosloveckým sjezdům na Velehradě.

Na akademický rok 1930/31 byl dr. Cinek poprvé zvolen děkanem CM fakulty, podruhé na rok 1936/37. Když v r. 1936 probíhaly na Velehradě jubilejní svatometodějské oslavy, byl skoro na všech akcích pořadatelem, kazatelem, přednášejícím nebo předsedou sjezdů.

1. září 1939 byl jedním z prvních českých rukojmích, zatčených gestapem. Byl sice po několika dnech propuštěn, ale po 17. listopadu 1939 byla budova semináře zabrána pro Arbeitsdienst a Hitlerjugend, bohoslovci ji museli opustit. 17. února 1942 byli zatčeni všichni čtyři představení semináře – dr. František Cinek, P. Jaroslav Šumšal, P. Kamil Jaroš a dr. Antonín Kleveta. “Černí bolševici” byli odsouzeni ke 4 letům káznice a 3 rokům ztráty občanské cti. P. Šumšal a P. Jaroš vězení nepřežili, dr. Kleveta byl propuštěn pro otevřenou plicní TBC a dr. Cinek se s podlomeným zdravím vrátil až po válce. Byl prezidentem republiky vyznamenán “Československým válečným křížem 1939” a medailí “Za zásluhy” I. třídy.

Hned po návratu byl dr. Cinek potřetí zvolen děkanem CM bohoslovecké fakulty horlivě se zapojil do snah o obnovení olomoucké univerzity. 21. února 1946 se stal prorektorem nové Univerzity Palackého a zůstal jím až do roku 1949, kdy byla CMBF vyčleněna ze svazku UP. 14. července 1950 byla olomoucká bohoslovecká fakulta zrušena a dr. Cinek musel z Olomouce odejít.

Směl dožít v ústraní v rodné farnosti. Zemřel 3. září 1966 v brněnské fakultní nemocnici, pochován byl 8. září na milovaném Velehradě.

Rytíř řádu sv. Lazara, konsistorní asesor, arcibiskupský rada, vládní komisař pro státní zkoušky Starého a Nového Zákona, examinátor při rigorózních zkouškách z dogmatiky a katechetických zkouškách pro školy II. a III. stupně, místopředseda Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci atd. po sobě zanechal na 280 prací – knih, studií, esejí, novinových článků, nepočítaje v to 8 rozhlasových projevů, desítky recenzí, zpráv a drobnějších statí.

Služebník Boží ThDr. Antonín Šuránek

Narodil se 29. května 1902 v Ostrožské Nové Lhotě, maturoval 28.6.1922 na gymnáziu v Uherském Hradišti. Kněžské svěcení přijal 5. července 1926 v Olomouci.

Od 2. srpna 1926 do 29. července 1929 byl kooperátorem ve Slatinicích, od 29. července do 21. listopadu 1929 administrátorem tamtéž.

Od 12. prosince 1929 do 31. srpna 1948 působil jako spirituál kněžského semináře v Olomouci, od 1. září 1948 do 23. září 1950 byl suplentem pastýřské bohovědy na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci a získal doktorát teologie. Děkanským límcem (Limbo ornatus) byl vyznamenán roku 1932, arcibiskupským radou se stal roku 1942 a roku 1949 papežským komořím.

V roce 1933 přijal funkci jednatele Cyrilometodějského družstva Velehrad (založeného A.C.Stojanem) a přičinil se o zaplacení dluhů, váznoucích na exercičním domě “Stojanov”. Horlivě pracoval ve Stojanově spolku “Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje pod ochranou bl. Panny Marie” a psal články do apoštolátního časopisu.

Po zrušení CMBF byl od 24. září 1950 do 11. července 1951 kooperátorem ve Velkém Ořechově, potom “postaven mimo službu” – 11. července ho Státní bezpečnost odvezla přímo z nemocnice, kde se léčil z pneumonie. Byl převezen do internačního kláštera v Želivě, odkud byl 18. října 1955 propuštěn, ale nedostal “státní souhlas k výkonu duchovní služby”. Mohl pracovat jen jako dělník v lomu a vápence ve Štramberku, 29. května 1962 odešel do důchodu.

Napsal životopis Antonína Cyrila Stojana ve třech formách: brožuru “Antonín Cyril Stojan” pro edici “Životem” v r. 1927, dokumentární (3447 stran strojopisu), z něhož pořídil výtah pro lid “Světlo z Beňova” (vydáno až r. 1993) a povídkový (“Střípky na arcibiskupa ThDr. A.C.Stojana”). Při pokusu o obnovení kněžského semináře v Olomouci se stal 1. října 1968 jeho zatímním spirituálem, výrazně se angažoval v Díle koncilové obnovy. Brzy byl seminář opět zrušen a Dílo koncilové obnovy také.

Dr. Šuránek byl potom jmenován administrátorem v Blatničce, kde založil Dílo sv. Antonína pro zvelebení poutního místa sv. Antonína nad Blatnicí. Roku 1975 byl opět zbaven státního souhlasu a bydlel pak většinou u svého synovce P. Antonína Dominika na faře v Liptani, Písařově a Ludgeřovicích.

Zemřel po mozkové příhodě 3. listopadu 1982 v nemocnici v Petřkovicích a byl pohřben ve svém rodišti. V roce 1993 byl zahájen informativní proces jeho blahořečení.

Mons. ThDr. Vojtěch Tkadlčík

Narodil se 8. února 1915 v Karlovicích, farnost Kostelec u Holešova, od r.1925 studoval v Kroměříži na arcibiskupském gymnasiu, kde maturoval s vyznamenáním 9. června 1933, pak studoval na CM bohoslovecké fakultě a 5. července 1938 přijal v Olomouci kněžské svěcení. Jako novokněz nastoupil 1. srpna 1938 jako kooperátor do Zdounek, pak 1. září 1939 do Olšan u Prostějova, k 1. červenci 1942 se stal ekonomem kněžského semináře v Olomouci, k 1. listopadu 1945 byl jmenován lektorem ruského jazyka na CM bohoslovecké fakultě v Olomouci a konsistoriálním auditorem, do 31. srpna 1950 byl asistentem a lektorem CM bohoslovecké fakulty.

Když byl v Římě r. 1949 ustanoven postulátorem beatifikace Antonína Cyrila Stojana prof. ThDr. Josef Olšr, jmenoval svými vicepostulatory v olomoucké arcidiecézi ThDra Vojtěcha Tkadlčíka a ThDra Leopolda Dýmala.

Po zrušení CM bohoslovecké fakulty byl k 1. říjnu 1950 dr. Tkadlčík jmenován administrátorem v Rýmařově, exc. Břidličná a Velká Šťáhle, kde ho pilně sledoval krajský církevní tajemník. Napsal o něm Státnímu úřadu pro věci církevní, že “jmenovaného možno považovat za organisátora aktivního odporu v okrese Vítkov, je silně reakčně zahrocen proti lidově demokratickému zřízení, ovlivňuje reakčním způsobem ostatní kněze v okrese, narušuje práci ČSM a Pionýra a jest podezření z ilegální práce proti lidově demokratickému zřízení, celou tuto činnost provádí tak mazaně, že mu nelze nic dokázat a jest proto velmi těžké proti němu zakročit.” Proto 16. března 1951 nuceně odešel do litoměřické diecése, kde působil ve Stráži nad Nisou, exc. Mníšek u Liberce a Údolí sv. Kryštofa, a od 29. dubna 1953 ve Chřibské. Pak byl zbaven státního souhlasu, od 1. prosince 1955 do 4. února 1958 žil ve svém rodišti “mimo službu”.

K 5. únoru 1958 obdržel státní souhlas s podmínkou, že bude bez nároku na plat jmenován duchovním správcem sester sv. Kříže, působících v domově důchodců v Radkově Lhotě, k 15. květnu 1966 se stal kooperátorem v Přerově s povinností vést duchovní správu v Předmostí za nemocného administrátora. Z Přerova odešel 1. září 1967 jako administrátor do Vlkoše exc. adm. Říkovice.

Po obnovení CM bohoslovecké fakulty na ní působil od 1. října 1968 jako odborný asistent, po jejím opětovném zrušení se k 1. srpnu 1972 stal v Olomouci dómským vikářem u sv. Václava a úředníkem kapitulní konsistoře. K 1. červnu 1973 byl dán na trvalý odpočinek, ale už od 1. července 1974 byl přeložen jako administrátor do Skřípova u Opavy a do Olomouce se směl vrátit až v roce 1989, kdy se stal kancléřem arcibiskupství a pak 1. října 1990 prvním děkanem obnovené Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty Univerzity Palackého. Jako čestný papežský prelát dosáhl roku 1993 universitní profesury staroslověnského jazyka a literatury. Apoštolský protonotář, probošt metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci zemřel 25. prosince 1997 ve svém bytě v Olomouci. Pochován byl v Olomouci 5. ledna 1998.

Mons. ThDr. Leopold Dýmal

Narodil se 13. listopadu 1914 v Radvanicích, farnost Osek nad Bečvou, studoval v Přerově na gymnáziu a maturoval zde v roce 1934. Teologii studoval a ordinován byl 5. července 1939 v Olomouci. Primici slavil v Oseku nad Bečvou 9. července 1939, primičním kazatelem byl ThDr. František Tomášek, profesor katechetiky na CM bohoslovecké fakultě v Olomouci (pozdější kardinál a primas český).

Od 1. srpna 1939 byl kooperátorem ve Štěpánově u Olomouce, od 1. srpna 1940 kooperátorem v Kyjově, kaplanem byl jmenován r. 1943. 1. září 1945 se stal v Kyjově profesorem náboženství a k 1. září 1948 byl jmenován vicesuperiorem arcibiskupského kněžského semináře.

Prof. ThDr. Josef Olšr, který byl v Římě r. 1949 ustanoven postulátorem beatifikace Antonína Cyrila Stojana, jmenoval ThDra Leopolda Dýmala a ThDra Vojtěcha Tkadlčíka svými vicepostulátory v olomoucké arcidiecézi.

Po zrušení semináře byl dr. Dýmal od 1. září 1950 do 12. července 1951 kooperátorem v Kojetíně, vypomáhal v duchovní správě v Přerově a Předmostí, pak byl “postaven mimo službu”, směl pracovat jen jako dělník v přerovské “Medice”.

Dekretem č. 8374 ze dne 3. prosince 1955 s platností od 15. prosince 1955 se stal administrátorem Oseka nad Bečvou. Od 3. července 1957 do 14. prosince 1958 byl opět “mimo službu” jako dělník u silniční správy, pak byl od 15. prosince 1958 kooperátorem v Šumperku a od 1. prosince 1960 administrátorem Horní Libiny, r. 1963 jmenován arcibiskupským radou.

Po obnovení olomouckého semináře byl od 1. října 1968 do 30. září 1970 jeho rektorem. Od 1. října 1970 do smrti 24. května 1995 byl administrátorem u sv. Václava v Olomouci, kde byl 1. července 1973 jmenován titulárním farářem, později papežským prelátem a čestným metropolitním kanovníkem.

Mons. ThDr. František Vaňák

Narodil se 28. června 1916 ve Vojtěchově, farnost Luká, okr. Olomouc, vysvěcen na kněze byl 5. července 1941 v Olomouci. Od 1. srpna 1941 do 31. července 1943 byl kooperátorem ve Frenštátu pod Radhoštěm, od 1. srpna 1943 do 31. prosince 1947 provisorem v Rychalticích, od 1. ledna 1948 do 31. října 1948 administrátorem v Olomouci u sv. Michala, pak od 1. listopadu 1948 do 15. března 1951 kooperátorem tamtéž. 9. března 1950 byl promován doktorem teologie. 16. března 1951 byl poslán na místo odstraněného ThDr. Tkadlčíka jako administrátor do Rýmařova, kde působil až do roku 1989. Konsistorním radou byl jmenován r. 1963, arcibiskupským radou r. 1964, titulárním farářem r. 1973.

V letech 1961 a 1973 jej Vatikán zařadil mezi kandidáty na biskupa, ale komunistická vláda jeho jmenování znemožnila.

14. července 1965 ustanovil kapitulní vikář Josef Glogar kanonicky předepsaný tribunál - tím úředně začal informativní proces pro blahořečení sluhy Božího Antonína Cyrila Stojana. Od toho dne začal v kapitulní konsistoři v Olomouci zvláštní církevní soud, jehož předsedou byl ThDr. František Vaňák, připravovat blahořečení sluhy Božího A.C.Stojana.

Na svém zasedání 12. července 1989 vláda České socialistické republiky konečně udělila na základě návrhů Vatikánu státní souhlas se jmenováním ThDr. Josefa Koukla a ThDr. Františka Vaňáka biskupy.

26. července 1989 byl ThDr. František Vaňák jmenován apoštolským administrátorem olomouckým a 26. srpna 1989 vysvěcen na biskupa. (Světitelem měl být František kardinál Tomášek, ale zastupoval ho jeho světící biskup Antonín Liška. Spolusvětiteli byli arcibiskup Francesco Colasuonno a Ján Sokol, arcibiskup trnavský.) 21. prosince 1989 byl jmenován olomouckým arcibiskupem.

Zemřel (na zhoubný nádor slinivky břišní) v nemocnici u sestřiček v Městě Albrechticích 14. září 1991, pohřben byl 23. září 1991 na Sv. Hostýně.

P. Antonín Šuránek: Legenda o duši Stojanově

V pravé ruce kufr, v levé vlňák těžký, / dal se Stojan k nebi, jak měl zvykem pěšky.

Cesta stoupá vrchem, spadá dolinami, / světlo teče v řekách, zpěv zní za horami. / Vlahý vánek věje v cestu vůně růží, / Stojan ohlíží se, není ve své kůži. / Sám a sám jde k nebi – tomu není zvyklý, / dokud životem šel, všeci jako spiklí / na něj naléhali, kudy světem chodil, / by je k Bohu nebo po úřadech vodil.

Když přec někdy hledal pro znavené tělo / u své sestry poklid, domovem se tmělo / hejno prosebníků bohatých i nuzných, / hejno drahých bližních ve starostech různých.

Nyní osiřelý, div že nestýská si, / když tak sám a sám jde do nebeské krásy. / Ač mu v dáli svítí rajské brány hvězda, / přece se mu cesta samotnému nezdá. / Ač tu světel řeky, zpěv a vůně růží, / přece ohlíží se, není ve své kůži. / Přece ohlíží se …

V cestě milník sedí, nesedí to milník, / duše lidská hledí.

Duše lidská hledí, slyšet lkání řekou, / ach, to nelká řeka, lidské slzy tekou. / Lká to duše česká, hořkost nad hořkostí, / od bran ráje nejde nikdo bez lítosti.

“Co tě bolí, sestro?” “Od Božího ráje / odkázal mě Petr, brány zavíraje.”

Stojan hlavu kloní, Stojan v tváři bledne, / vedle smutné duše do prachu si sedne. / Prosí Matku Boží, Paní na Hostýně, / aby vyprosila odpuštění vině, / odpuštění vině, odpuštění hříchu - / hříšnou duši českou vyzpovídal v tichu.

“Středem Prahy jako Zdrávas spjatých dlaní / zkameněl zjev Matky, české země Paní.

Přišlo smutné ráno, probuzené peklem, / sběhli jsme se v davu divokém a vzteklém. / Přišlo smutné ráno s bouří hřmotných kroků, / hozen kletý provaz kolem Jejích boků, / posedlí jsme řvali, když nám sochu Panny / na dlažbu strh provaz, zlobou rozpoutaný.”

“Vidíš, vidíš,sestro,” šeptá Stojan duši, / jakoby sám hřešil, tak jej vina kruší. / “Pozdní tvoje lítost hřích tvůj kéž by smyla, / nekonečná milost Boží tobě odpustila! / Tebou zarmoucena byla Boží Máti, kéž by přímluva má u Ní pomohla ti.”

Náhle – jaký nápad! Klade vlňák na zem, / kufr otevírá, duši vkládá rázem. / A pak lehkým krokem k nebes bráně kluše, / v levé ruce vlňák, v pravé skrytá duše. / Od nebeské brány svatý Petr zírá: / “Stojan jde!” a s chvatem vrata otevírá.

Bim, bam, bim, bam, zvoní zvony s rajských věží, / roje andělíčků naproti mu běží. / Na ruce se věší, kapsy vybírají, / v trpké české zemi dobré hrušky zrají, / marně Stojan chystal řeč si bystrou zčerstva, / jak by umluvit chtěl všechna ministerstva.

Zabaví ho cele nebeské ty děti, / jeden s vlňákem už v rajské síně letí, / s kufrem na rameni jiný dávno pluje, / toho Stojan jistě nevyreklamuje. / A tož radostně už hledá v kapse svojí, / Petru veselou řeč s milým dárkem strojí:

“Vezmi, svatý Petře, na mou uvítanou / vdolek upečený požehnanou Hanou, / vdolek tvarohový, pomazaný mákem, / nezavírej bránu, leč až za Hanákem.” Petrovi tvář jihne jemně usměvavá, / andělíček stranou na andílka mává.

Také kapku rosy jakés přetajemné / Petrovi dá chutě - ze slovácké země. / Andělíček zase na andílka kývá, / tančí, radují se, jak to v nebi bývá. / Petr dárky bere, v tváři úsměv nový, / na čest Boží v Čechách připil Stojanovi. / Pod paží ho pojal, v ráj s ním dále kluše, / tam už raduje se hříšná česká duše.

Vrata za poutníky sama zavřela se … / Jak té české duši - i nám pomoz k spáse!

Vyhledat v textu

30. 4. Blahoslav

Zítra: Svátek práce

 

Mapový portál GEOSENSE

http://www.geosense.cz/geoportal/benov/

Dětské zdravotní středisko

http://detskestredisko-hmdr.webnode.cz/

Povodňový plán obce


DSC00481.JPG

Občanská společnost DSI, o.s.

http://www.dsibenov.cz/

hudební skupina TCHOŘI

www.tchori.com

Návštěvnost stránek

258752